Hernychova opatrovna

Opatrovna firmy Jan Hernych a syn představuje z hlediska architektury spíše tradiční a umírněnou realizaci, její význam spočívá především v typologii – byla účelově navržena jako soukromá firemní opatrovna poskytující péči o děti zaměstnanců od kojeneckého věku až po školní docházku. Vznikla v těsném sousedství Hernychovy dělnické kolonie a znamenala důležitý zaměstnanecký „benefit“, který usnadňoval slaďování pracovního a rodinného života. 

Tradice péče o nejmenší děti v Ústí nad Orlicí sahá do závěru 19. století, kdy Spolek pro zřízení a vydržování školy mateřské založil v roce 1887 první městskou opatrovnu. Její správu v roce 1909 převzalo město a umístilo ji do nově postavené budovy v tehdejší Kyšperské ulici (dnešní ulice 17. listopadu). Městské zařízení zůstávalo v regionu osamoceno až do roku 1921, kdy se k němu přidala soukromá iniciativa textilní firmy Jan Hernych a syn. Podnik nejprve zřídil provizorní opatrovnu v jediném uvolněném dělnickém bytě, kde zajišťoval péči o děti od kojeneckého po předškolní věk a plně hradil náklady na osvětlení i vytápění.

Provoz v provizorních podmínkách brzy vyžadoval velkorysejší řešení. V roce 1927 proto podnik v krátkém čase šesti měsíců nechal kanceláří Jaroslava V. Radechovského navrhnout a vybudovat samostatný objekt opatrovny na výhodně situovaném nárožním pozemku v bezprostředním sousedství s tehdejší dělnickou kolonií Hernychovy továrny, zvanou „Domky“. Tu tvořila čtveřice dlouhých přízemních objektů se sedlovými střechami z počátku 90. let 19. století.

Přestože výhodná a exponovaná poloha v blízkosti výstavních veřejných budov chlapecké a hospodářské školy vybízela k osobitému architektonickému gestu, realizovaná stavba je spíše tradiční a umírněná. Svou hmotou se sedlovou střechou a celkovým charakterem záměrně evokuje přívětivý výraz rodinného domu. Nároží stavby oživuje a vizuálně akcentuje půlkruhový rizalit, na jehož střeše vznikla terasa. Fasáda kombinuje hladké omítky s kontrastním, hrubě opracovaným kamenným soklem. Původní projekt přitom počítal s tvarově nápaditějším řešením využívajícím plastické obloučkové motivy v duchu tehdy populárního národního stylu (rondokubismu).

Podkroví sloužilo jako bytová jednotka, zatímco veškerá péče o děti se soustředila do přízemí. Provoz byl logisticky rozčleněn do tří samostatných oddělení: jeslí pro nejmenší, opatrovny pro děti od tří do šesti let a družiny („útulku“) určeného pro školáky ve věku od šesti do deseti let. 

Slibně rozvinutý sociální koncept fungoval do roku 1933, kdy byl provoz Hernychovy tkalcovny zastaven. Děti z opatrovny byly následně převedeny do městské mateřské školy a prázdnou budovu si pronajala dívčí škola. V průběhu padesátých let prošel objekt stavebními úpravami a byl adaptován na tři bytové jednotky pro zaměstnance národního podniku UTEX. Přestože v šedesátých letech vznikla iniciativa usilující o návrat předškolního zařízení do původních prostor, k obnově školky již nedošlo a dům slouží obytným účelům dodnes.

AW

Výběr z pramenů a další zdroje

Archiv stavebního odboru MěÚ Ústí nad Orlicí.

Výběr z literatury

Jana Voleská, Příspěvek k ústeckému školství za První republiky, in: Nové letopisy města Ústí nad Orlicí a jeho okolí, 2003, č. 4, s. 18–23.