Městský nájemní dům
Městský nájemní dům na nábřeží J. K. Tyla z let 1939–1940 představuje doklad sociální bytové výstavby v komplikovaném historickém a politickém kontextu raného Protektorátu. Funkcionalisticky laděná stavba od architekta Čeňka Mužíka reprezentuje tehdejší ideál tzv. minimálního bytu navrženého pro chudé obyvatelstvo a uprchlíky ze Sudet.
Základ pro realizaci projektu položil Zákon o stavebním ruchu č. 65 Sb. z. a n., ze dne 26. března 1936, jehož V. hlava definovala státní podporu obcím na zajištění levného bydlení pro chudé vrstvy. Na základě výměru Ministerstva sociální péče v Praze ze dne 7. listopadu 1939 byla obci Ústí nad Orlicí udělena podpora na stavbu dvou činžovních domů.
Stavba byla situována na strategicky vybraném pozemku zcela mimo tehdejší intravilán, v izolované lokalitě sevřené řekou Třebovkou a železničním koridorem. Tato poloha odrážela jak dobovou nezbytnost bytové expanze, tak i pragmatické využití méně atraktivní oblasti. Celkem zde vzniklo čtyřiadvacet bytových jednotek, přičemž z dobových archivů vyplývá, že polovinu schválených nájemníků tvořili uprchlíci ze Sudet. Roční nájemné se odvíjelo od podlahové plochy a umístění bytu: čtyři jednotky o výměře 29,92 m² stály 1 380 K, čtyři o velikosti 31,80 m² vyšly na 1 466 K, osm bytů s rozlohou 30,55 m² mělo nájemné 1 410 K a osm jednotek s výměrou 32,66 m² bylo pronajímáno za 1 502 K.
Architekt Čeněk Mužík mírně modifikoval svůj již osvědčený projekt nájemního domu v Chocni (ulice B. J. Krawce, 1937). Ústecká realizace získala strožší výraz vynecháním středových balkónových oken. Hmota samostatně stojícího podsklepeného domu je charakterizována symetrií průčelí a valbovou střechou.
Výrazným kompozičním prvkem exteriéru se stala dvě centrální schodiště, která vystupují jako mělké rizality převyšující střešní atiku. Tyto komunikační koridory prosvětlovaly svislé pásy luxferových tvarovek. Typické „poznávací znamení“ Mužíkovy tvorby zásobovalo interiér měkkým rozptýleném světlem a obyvatelům zaručovalo soukromí. Při rekonstrukci v devadesátých letech byly luxfery nahrazeny okny, což narušilo vertikální rytmus fasády.
Pravidelná a prostá třídílná okenní sestava určuje dispoziční řešení nevelikého, ale praktického „2+kk“. Vnitřní uspořádání je navrženo racionálně, z předsíně je zajištěn přístup k sociálnímu zázemí. Provozní zóně dominuje moderně pojatý obývací pokoj propojený s kuchyňským koutem, zatímco v klidovém zadním traktu se nachází drobná ložnice. Tento dispoziční model se v nezměněné podobě opakuje ve všech podlažích. Jednotná a účelná vnitřní koncepce umožnila maximalizovat hygienický standard i uživatelský komfort, čímž dům naplnil svůj původní sociální účel.
MU
Výběr z pramenů a další zdroje
Archiv stavebního odboru MěÚ Ústí nad Orlicí.