Okresní nemocnice
Nemocnice v Ústí nad Orlicí vznikla podle projektu Bedřicha Adámka, architekta specializujícího se na nemocniční stavby. Její umístění na okraji města i funkcionalistická architektura vycházely z dobových představ o nemocnici jako prostředí, které má nejen efektivně sloužit léčbě, ale také pozitivně působit na psychiku pacienta. Velká okna, dostatek světla, vzduchu a zeleně měly být součástí samotného léčebného procesu.
Nemocniční areál na okraji města představuje významný doklad funkcionalistické architektury v Ústí nad Orlicí a zároveň příklad proměny přístupu k nemocničním stavbám ve 20. století. Jeho autorem byl Bedřich Adámek, architekt, který se na projektování nemocnic specializoval. Vedle Ústí nad Orlicí navrhl například nemocniční areály či jejich části v Hradci Králové, Kolíně, Kutné Hoře nebo Písku.
Myšlenka na vybudování nové nemocnice souvisela s dlouhodobou potřebou rozšířit zdravotní péči ve městě. Na přípravě projektu a především na získávání prostředků se podílel zvláštní komitét. Stavba byla financována také z dobrovolných příspěvků obyvatel a k finanční podpoře byli vyzýváni místní podnikatelé. Základní kámen byl položen v roce 1936. Přípravu a realizaci však výrazně zkomplikovaly politické události druhé poloviny 30. let. Po záboru Sudet v roce 1938 se nepodařilo uskutečnit část očekávaných darů a půjček, na nichž bylo financování projektu závislé. Výstavba se proto dostala do složité situace a původní představy nebylo možné realizovat v zamýšleném tempu a rozsahu. Nedostatek kapacit se ostatně projevil i během války, kdy byly v lednu 1945 otevřeny tři provizorní dřevěné objekty.
Výběr místa pro nemocnici odpovídal tehdejšímu vývoji nemocniční architektury. Areál byl vybudován na zelené louce při okraji města, tedy mimo hustou městskou zástavbu. Nešlo pouze o praktické rozhodnutí umožňující dostatečně rozlehlý pozemek pro nemocniční provoz. V meziválečném období se projektování nemocnic stále více opíralo o poznatky medicíny, hygieny a psychologie a nemocniční architektura se stala samostatně promýšlenou disciplínou. Důležitá byla nejen co nejefektivnější organizace provozu, ale také samotné prostředí, v němž se pacient pohyboval. Světlo, vzduch, zeleň a kontakt s volným prostorem byly považovány za faktory podporující rekonvalescenci. Umístění nemocnice mimo kompaktní městskou zástavbu proto umožňovalo vytvořit klidnější prostředí s dostatkem čistého vzduchu a zeleně. Podobně také samotná funkcionalistická architektura sledovala nejen estetický, ale i hygienický a psychologický účinek. Velká okna přiváděla do interiéru více denního světla a umožňovala jeho lepší větrání. Architekti přitom vycházeli z představy, že světlé, vzdušné a přehledně uspořádané prostředí může pozitivně ovlivňovat psychický stav nemocných a napomáhat jejich zotavení.
Vývoj nemocnice pokračoval i po druhé světové válce. V roce 1945 byl původní infekční pavilon upraven pro potřeby dětského oddělení, což ukazuje na proměňující se nároky na jednotlivé nemocniční provozy. V roce 1954 byla zahájena výstavba interního oddělení, která dále rozšiřovala kapacitu a možnosti areálu. Nemocnice se tak postupně proměňovala a doplňovala podle aktuálních potřeb zdravotnictví. Dnešní nemocnice je výsledkem desetiletí postupných dostaveb a úprav.
AW
Výběr z literatury
J. Bučány, Padesát let nemocnice v Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí 1989.