Ověřovací bezvřetenová přádelna VÚB

V roce 1965 vyvinul Výzkumný ústav bavlnářský v Ústí nad Orlicí, městě s dlouhou tkalcovskou tradicí, první funkční prototyp bezvřetenového spřádacího stroje, světově unikátní technologie. Pro další výzkum vzniklo rovněž výjimečné pracoviště, navržené předním českým průmyslovým architektem Zdeňkem Plesníkem. Samotná přádelna byla experimentální stavbou, testovala novou koncepci pracovního prostředí a progresivní stavební řešení. Budova, která byla ve své době jediná na světě, podlehla v roce 2016 demolici.

V roce 1949 byl v Ústí nad Orlicí zřízen Výzkumný ústav bavlnářský a hedvábnický (VÚB)  jako odloučené pracoviště odboru Vývoje a výzkumu Československých textilních závodů (ČTZ). Sídlo Ústavu se původně nacházelo v obchodním domě znárodněné firmy Adolfa Jandera, až mezi lety 1952 a 1953 došlo k přesunu do areálu kolem ulice Na Ostrově. Počítalo se s rozšířením počtu zaměstnanců i spoluprací se zahraničními odborníky. Pro tyto účely byl přímo pro zaměstnance VÚB v roce 1963 postaven Stavoprojektem Hradec Králové internát o kapacitě 200 lůžek. 

Výzkumný ústav se ve spolupráci s ústeckoorlickým výrobcem textilních závodů n. p. Kovostav (později Elitex) začal věnovat novým principům výroby textilií, směřujícím k plné automatizaci. Díky této úzké spolupráci byl, společně s VÚTS (Výzkumný ústav textilního strojírenství v Liberci), v roce 1965 představen na brněnském veletrhu první funkční prototyp bezvřetenového dopřádacího stroje KS 200. Produktivita nového unikátního stroje, kombinujícího spřádací rotor a vyčesávací váleček, vysoce překonala veškeré tehdy známé konvenční způsoby předení, a ten tak právem získal zlatou medaili na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně v roce 1967. V témže roce byla zahájena sériová výroba strojů BD 200. Přestože základní principy rotorového bezvřetenového předení byly popsány již v první polovině 20. století, až v tento moment našly průmyslové využití. Československo tak potvrdilo své postavení světové špičky ve výzkumu a praktickém uplatnění bezvřetenového předení. 

Deset bezvřetenových stojů bylo instalováno do nově postavené přádelny, první stavby na světe určené k testování této revoluční technologie. Projekt přádelny vypracoval během února až května 1966 ve Státním ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt Gottwaldov architekt Zdeněk Plesník, přední český průmyslový architekt poválečného období, ve spolupráci s hlavním projektantem Karlem Kárníkem; ocelovou konstrukci navrhl Miroslav Purger. 

Architektonické řešení odpovídalo novým přístupům k navrhování staveb lehkého průmyslu. Na konci 50. let došlo k odklonu od monolitu tradičních parametrů, který již nebyl uplatnitelný pro všechna odvětví. Průmyslová architektura se nově začala orientovat na montované skelety, cílem bylo vytvořit co největší provozní plochy na jedno podlaží, která by se blížila v půdoryse čtverci, a větší uvolnění půdorysů zvětšením rozponů. Tyto požadavky měla splnit vícetraktová vícepodlažní výrobní budova, jejíž koncepce se začala koncem 60. let v Centroprojektu připravovat. 

Právě Zdeněk Plesník se od poloviny 60. let zaměřoval na experimentální provozní a stavební přístupy. Přádelna byla řešena jako bezokenní stavba, ve které Centroprojekt testoval novou koncepci pracovního prostředí a progresivní stavební řešení. Dvoupodlažní objekt o půdorysných rozměrech 24 × 42 m doplňovaly přístavky pro klimatizační a hygienická zařízení. První podlaží, tvořené modulovou sítí o rozměrech 6 × 6 metru a výšce 6,1 m, sloužilo jako čistírna, filtrace a sklady surovin, přízí a pomocného materiálu. Ve druhém podlaží o modulu 18 × 18 m a výšce 5,4 m byly instalovány dopřádací stroje a další potřebné technologie. Optimální pracovní prostředí v prostoru bez oken zajišťovala klimatizace s odsáváním v podlaze a přívodem vzduchu shora, přes zavěšený stropní podhled, který integroval také silné 80 W zářivky, použité ve výrobním provozu vůbec poprvé. Stavba byla zahájena v květnu 1966 a budova slavnostně otevřena za účasti prezidenta Antonína Novotného a dalších zástupců vlády 20. srpna 1967. Celkové stavební náklady činily 4,9 milionu korun. 

Výzkumný ústav pokračoval v testování nových technologií i nadále. V roce 1971 byl představen prototyp víceprošlupního tkacího stroje Kontis, který však v Československu nikdy nebyl sériově vyráběn. Nástupci ústavu pokračovali ve výzkumu a vývoji pro speciální strojírenskou a textilní výrobu, včetně výroby rotorových přízí. Od začátku nového tisíciletí se však situace zhoršovala kvůli masivnímu přesunu výroby do Asie. Provoz byl ukončen v roce 2008, unikátní stavba přádelny podlehla v roce 2016 demolici a nahradila ji novostavba haly. 

LJ

Výběr z pramenů a další zdroje

Demolice bezvřetenové přádelny v Ústí nad Orlicí, https://vcpd.cvut.cz/demolice-bezvretenove-pradelny-v-usti-nad-orlici/ vyhledáno 10.9.2025

Demolice budovy bývalé bezvřetenové ověřovací přádelny, vubas.cz, vyhledáno 15.9.2025.

Výběr z literatury 

Václav Klička, Vývoj textilního strojírenství v regionu Orlicka, Ústí nad Orlicí 2003. 

Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Pardubický kraj, Praha 2012, s. 196.

Emil Kovařík – Josef Pospíšil – František Štědrý, Průmyslové stavby: celostátní vysokoškolská učebnice pro fakulty architektury, Praha 1986.

František Štědrý – Jan Štěpaník, Typizace výrobních objektů, Architektura ČSR, 1985, s. 351–358.

Václav Rohlena, Bezvřetenové předení, Praha 1974.