Požární zbrojnice

Požární zbrojnice na jižním okraji Ústí nad Orlicí vznikla v 80. letech jako společné zázemí pro Ústí nad Orlicí a Českou Třebovou, kde textilní provozy zvyšovaly riziko požárů. Architekt Aleš Granát využil volnou krajinu k navržení maximálně funkčního objektu se dvěma skluzy, umožňujícími rychlý výjezd jednotek na obě strany. Sjednocujícím architektonickým prvkem, propisujícím se jak do půdorysu, tak do tvaru oken či vrat, je motiv nepravidelného osmiúhelníku vzniklý zkosením nároží. 

Město Ústí nad Orlicí, stejně jako Česká Třebová, si udržovalo zakořenělou tradici textilního průmyslnictví i ve druhé polovině 20. století. V těchto provozech však bylo vysoké riziko požáru (zejména kvůli rychlému šíření ohně při víření textilních vláken), což vedlo k myšlence vybudovat požární stanici, z níž by mohla být obsluhována obě města. Předpokládalo se navíc, že postupně dojde k jejich užšímu propojení, a dokonce se uvažovalo i o jejich budoucím spojení prostřednictvím dobře fungující páteřní linky městské hromadné dopravy. Výstavba stanice hasičského záchranného sboru měla být prvním krokem v tomto směru.

Zpracováním návrhu byl pověřen architekt Aleš Granát z tehdejšího Stavoprojektu Hradec Králové – střediska Choceň. Pro čerstvého absolventa brněnského VUT šlo o první výraznější zakázku. Na projektu spolupracoval se statikem Janem Kopsou, odpovědným projektantem byl Ladislav Štěpán. S ohledem na výše zmíněné podmínky byla vybrána stavební parcela na jižním okraji Ústí nad Orlicí. Umístění stavby ve volné krajině umožnilo zcela podřídit hmotové i dispoziční řešení objektu potřebám vnitřního provozu a bezpečnému výjezdu dvou kompletních požárních družstev.

Výtvarné řešení odráží prostorové vztahy hlavních částí objektu. Dominantní hmotu tvoří třípatrový hranol, který vyrůstá ze široké přízemní podnože. Tyto základní části propojují dva skluzy v páteři budovy, které umožňují bezkolizní obsazení a výjezd vozidel během několika desítek sekund po vyhlášení poplachu. V podnoži se nacházejí garáže požárních vozidel, dispečink a montážní a mycí box. V patrech jsou umístěny administrativní prostory, ložnice směn a jídelna. Střechu završuje osmiboká, originálně tvarovaná „kupole“ s klubovnou. 

Schopnost architekta pracovat s jednotným geometrickým motivem dodává budově požární stanice kompaktní a zároveň neotřelý architektonický výraz. Osmiúhelník se zde objevuje jako atypický tvar oken i garážových vrat, zkosená jsou navíc i všechna nároží budovy. Architektonický výraz stavby dále oživují monolitické chrliče, do nichž je svedena dešťová voda ze střechy a garáží.

Stylové paralely lze nalézt i v rámci regionu. Osmiúhelníková okna byla například použita na budově Prioru v Pardubicích, zatímco plastická modelace stavby odkazuje na linii v architektuře reprezentovanou například pražskou Kotvou manželů Machoninových.

Budova požární stanice byla předána do užívání v roce 1986, avšak s šedivým břízolitovým nátěrem. Autorem původně zamýšlená červeno-žlutá barevnost, odkazující k barvám hasičů, byla doplněna až v 90. letech.

Navzdory komplikacím spojeným s výstavbou v rámci akce Z, kdy hlavní část prací zajišťovali členové okresního požárního útvaru a možnosti materiálového řešení byly omezené, vznikla stavba, která se stala působivou a zároveň provozně velmi efektivní architektonickou dominantou extravilánu mezi oběma podorlickými městy. 

LJ

Výběr z pramenů a další zdroje

Rozhovor autorky s Ing. arch. Alešem Granátem (září 2025).

Eva Bortelová – Klára Ullmannová, Požární zbrojnice, Architektura 80, https://architektura80.fa.cvut.cz/en/structures/pozarni-zbrojnice-22827, vyhledáno 14.10.2025.

Výběr z literatury

Aleš Granát, Budova požární zbrojnice v Ústí nad Orlicí, Architektura ČSR XLVI, 1987, č. 5, s. 446–447.