Sokolovna Kerhartice

Sokolovna v Kerharticích představuje významný příklad meziválečné sportovní architektury na venkovské periferii Ústí nad Orlicí. Stavba reflektuje tehdy módní, nově se formující tzv. národní styl (rondokubismus), který se měl stát oficiálním stylem mladé československé republiky. Tvarosloví inspirované lidovým dekorativismem je zde však uplatněno v redukované, tvarově zjednodušené podobě, přizpůsobené možnostem a potřebám lokálního stavebníka. Budova si do současnosti uchovala vysokou míru autenticity.

Drobná obec Kerhartice, situovaná v údolí Tiché Orlice severozápadně od Ústí nad Orlicí, prožívala od konce 19. století dynamický stavební i demografický rozvoj. Hlavním impulsem proměny původně samostatné vsi v rušné předměstí se stal prudký rozmach textilního průmyslu spolu se zprovozněním „nové“ železniční stanice v roce 1873, původně v katastru obce. S rostoucím počtem obyvatel vznikala vedle továren a obytných domů také nezbytná občanská vybavenost, přičemž postupné budování veřejných staveb zahrnovalo školu (1902), poštovní úřad (1907) či kapli (1911). Mezi nejvýznamnější architektonické i společenské počiny meziválečného období se jednoznačně zařadila nová sokolovna z roku 1924, vybudovaná záhy poté, co se kerhartická sokolská jednota osamostatnila od mateřské organizace v Ústí nad Orlicí.

Projekt budovy předložili v roce 1923 dva ústečtí stavitelé, Josef Bartoš a Jaroslav V. Radechovský. Ačkoliv obě koncepce uvažovaly o podélné hmotě situované kolmo k příjezdové komunikaci s osově komponovaným průčelím, ve stylovém pojetí se poměrně zásadně rozcházely. Zatímco Bartoš volil konzervativnější neoklasicismus charakteristický dvojicí vznosných sloupů a trojúhelným štítem, Radechovský vsadil na tehdy módní národní styl, čerpající z dekorativního tvarosloví lidového umění a folklórních motivů. Rondokubistické prvky však uplatnil v poměrně umírněné a schematizované formě. Výrazné plastické oblouky a kruhy byly redukovány do subtilních, kultivovaných půlkruhových motivů. Zaoblené tvary se propsaly také do navazujících stavebních detailů, jako byla zábradlí postranních schodišť či dveřní nadpraží, přičemž dominantním akcentem hlavního průčelí se stala dnes již zaniklá dvojice soch sokolů se staženými křídly.

Společenský význam objektu rychle rostl. Hned v roce 1925 doplnilo sokolovnu venkovní cvičiště, krátce nato byl do budovy situován biograf a roku 1928 došlo k rozšíření o přístavbu restaurace. Čilou spolkovou činnost nezastavila ani konkurence v podobě Dělnické tělovýchovné jednoty, sídlící od roku 1932 v sále hostince U Kutinů. Zásadní zvrat přinesla až nacistická okupace: v roce 1941 byla činnost Sokola zakázána a objekt zabrala německá firma Klöckner jako jídelnu pro své zaměstnance. Po krátké poválečné obnově byla činnost jednoty po roce 1948 opět utlumena a v následujícím desetiletí přešla cvičení pod správu TJ Jiskra. I přes pohnuté osudy a proměny využití si budova sokolovny uchovala svůj architektonický ráz v poměrně autentickém stavu a do dnešních dnů zůstává cenným dokladem toho, jak reprezentativní národní styl rezonoval v prostředí české periferie.

AW

Výběr z pramenů a zdrojů

Archiv stavebního odboru MěÚ Ústí nad Orlicí.

Kerhartice, Zapomenuté Oustí, https://www.ousti.cz/kerhartice/, vyhledáno 28. 7. 2026.

Kerhartice, Wikipedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Kerhartice_(%C3%9Ast%C3%AD_nad_Orlic%C3%AD), vyhledáno 28. 7. 2026.

Výběr z literatury

Jiří Hetfleiš, Historie sportu v Ústí nad Orlicí v datech a číslech, Ústí nad Orlicí 2014, s. 26–28.