
Stanislav Tošovský
16. května 1910 (Ústí nad Orlicí)
27. května 2004 (Ústí nad Orlicí)
Architekt Stanislav Tošovský byl potomkem významného stavitele Františka Tošovského, který díky vlastní patentované cihle získal věhlas po celé republice. Stanislav, ovlivněn rodinnou tradicí, odešel za studii do Prahy. Po absolvování ČVUT získával zkušenosti v pražských architektonických kancelářích. Následně se vrátil do rodného města, kde během své dlouhé kariéry, ať už ve spolupráci s otcovou firmou, nebo později jako zaměstnanec Stavoprojektu, vytvořil řadu prominentních vil i klíčových veřejných realizací a zásadně tak spoluvytvářel architektonickou tvář celého regionu.
Stanislav Tošovský se narodil do rodiny zednického mistra a pozdějšího stavebního podnikatele i majitele cihelny Františka Tošovského. Podnik proslavila vlastní patentovaná cihla s názvem ERA a také mimořádná kvalita stavební i architektonické produkce. František Tošovský za dobu svého působení spolupracoval s předními československými architekty, jakými byli Kamil Roškot, Vojtěch Vanický či Čeněk Mužík. Stanislav tak vyrůstal v mimořádně tvůrčím prostředí.
Poté, co v Ústí nad Orlicí vychodil pět tříd, pokračoval dva roky na reálce v České Třebové, odkud přestoupil na reálku v Praze III, kde roku 1928 maturoval. Následně studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství při ČVUT v Praze ve speciálce profesora Antonína Mendla. Po absolutoriu vykonával vojenskou prezenční službu ve Vysokém Mýtě a následně ještě krátce působil v Praze a sbíral zkušenosti u renomovaných projekčních firem. Účastnil se řady soutěží na veřejné budovy nejen v Ústí (divadlo), ale např. také v Čáslavi (spořitelna) nebo Vysokém Mýtě (Husův sbor). Koncem třicátých let se vrátil do rodného Ústí nad Orlicí, kde úzce spolupracoval s otcovým podnikem a v roce 1942 si otevřel soukromou projekční kancelář (fungovala do roku 1949).
Pravděpodobným prvním projektem, na kterém se mladý architekt ve spolupráci s otcem podílel, byla plovárna z roku 1933. Prvním samostatným doloženým projektem v Ústí se pak stal reprezentativní rodinný dům Josefa Sychry, bývalého zaměstnance firmy Františka Tošovského. Objekt se zřetelně vymykal z konceptu okolní puristické zástavby 30. let 20. století. Přestože původní plány počítaly s plochou střechou, realizovaná stavba byla nakonec opatřena střechou valbovou. Výtvarný výraz objektu stál na výrazném kontrastu povrchových struktur: první a druhé nadzemní podlaží pokrývala tmavší omítka s hlubokými vertikálními vrásami, zatímco podkroví a ostění oken lemovala světlejší, jemnější omítka s drobnou texturou vrypů, jíž s oblibou využíval i u svých dalších projektů. Ve stejné době také vznikala vila proslulého výrobce funkcionalistického kovového nábytku Hynka Gottwalda v Brandýse nad Orlicí, jejíž výraz byl však překvapivě umírněný.
Tyto zakázky předurčily Tošovského další projekty z konce třicátých let, kterými se staly prominentní vily navrhované zejména pro majetnou klientelu. V prostředí maloměsta působily jako svěží kosmopolitní závan, v němž se plně projevilo autorovo pražské školení. Mezi tyto realizace patří dvougenerační vila rodiny Mejdrovy a vila Antonína Brožka II, postavené pro přední představitele místní textilní elity, velkoobchodníka s textilem Františka Mejdra a továrníka Antonína Brožka. Obě stavby vycházejí z modernismu a funkcionalismu; pracují s kubickými hmotami, čistými liniemi a plochými střechami. Hladké fasády prořezávají široké okenní otvory s velkými skleněnými tabulemi, které maximálně prosvětlují interiér. Soubor těchto prestižních zakázek doplnila vila prokuristy Čeňka Kubeše, jež nesla obdobné architektonické znaky.
Stanislav Tošovský se ještě před znárodněním své kanceláře podílel i na mnoha veřejných zakázkách – vedle zmíněného koupaliště navrhl na sklonku první republiky také Janderovu chatu pro KČT, v rámci dvouletého plánu pozdně funkcionalistické bytové domy pro zaměstnance bavlnářských závodů (projekt 1946, realizace 1947–1948) a v roce 1948 ještě stihl zpracovat první projekt pavilonu interny Všeobecné veřejné nemocnice.
V roce 1949 spoluzakládá projekční středisko Choceň nově zřízeného národního podniku Stavoprojekt, se kterým spojil další část své profesní kariéry. Jeho klíčovou realizací z 50. let se stalo sídliště Dukla v Pardubicích, kde se v týmu pod vedením Karla Kalvody podílel na urbanisticko-architektonickém řešení. Společně s Prokopem Jíchou zde projektoval sériové pětipodlažní trojdomy a dvaapůldomy typu T 15/52 (v letech 1953–1956 šlo celkem o 740 bytových jednotek). Pro toto sídliště navrhl také restauraci Letka a sousední budovy na náměstí Dukelských hrdinů, jež tvořily centrální reprezentativní občanskou vybavenost. V roce dokončení – 1957 – za tuto zakázku získal Státní vyznamenání za zásluhy o výstavbu. Nejvýraznějším počinem 60. let se pak stala budova Okresního národního výboru v Ústí nad Orlicí.
Posledním velkým dílem byl Kulturní dům a hotel Poprad v areálu mezi gymnáziem a Hernychovou vilou. Tošovský vypracoval celkovou koncepci i projekt etapy společenského sálu, přičemž navazující části doprojektoval architekt Jan Třeštík.
Celý život Stanislava Tošovského zůstal úzce spjat s rodným regionem, pro který vytvořil řadu klíčových soukromých i veřejných staveb. Významný český architekt zemřel 28. května 2004 v Ústí nad Orlicí ve věku 94 let.
LJ
Výběr z pramenů a další zdroje
Sdělení potomků Františka Tošovského (Jana a Ladislav Kaplovi).
Osobnosti regionů, Ing. Stanislav Tošovský, https://www.osobnostiregionu.cz/osoby/810-ing-stanislav-tosovsky-1910-2004, vyhledáno 30.10.2026.
Eliška Jedličková, Architekt Lubomír Driml (magisterská diplomová práce), Katedra dějin umění FFUP, Olomouc 2018, s. 22.
Výběr z literatury
Pavel Panoch (ed.), Slavné vily Pardubického kraje, Praha 2009.
20 let Stavoprojektu Hradec Králové, Havlíčkův Brod 1968.