Vila Floriana Hernycha
Reprezentativní sídlo textilního podnikatele Floriana Hernycha patří k nejvýznamnějším architektonickým památkám počátku 20. století v Ústí nad Orlicí. Dům stavěný podle projektu renomovaného pražského ateliéru Matěje Blechy vyniká promyšleným uspořádáním hmot se štíhlou, vysoko se tyčící věží, jež se stala důležitou dominantou dálkových pohledů na město. Mimo to stavba upoutá mimořádnou úrovní uměleckořemeslného provedení – od bohaté štukové výzdoby přes kovové detaily až po dřevěné prvky a původní svítidla, inspirované převážně tzv. florální secesí.
Florian Hernych patřil mezi nejúspěšnější textilní průmyslníky své doby. Drobný tkalcovský závod svého otce dokázal během poměrně krátké doby proměnit v prosperující firmu s mnoha filiálkami. Prestiž mu zajišťoval post místopředsedy Spolku českých průmyslníků textilních, jehož dlouhodobě zastával. V době největšího rozmachu začal také usilovat o zisk šlechtického titulu; jednou z podmínek plnění bylo vlastnictví reprezentativního sídla.
Roku 1906 Hernych proto skoupil pozemky čtyř domů poblíž hlavní tovární budovy (býv. Perla 01) na Svatojánském náměstí se záměrem výstavby honosné vily. Vypracováním projektu pověřil renomovanou pražskou firmu Matěje Blechy, jež se svého času těšila přízvisku „největší stavební závod v Čechách“. Autorství projektu v rámci Blechova ateliéru není bezpečně určeno; v literatuře se spekuluje o možném podílu pražských architektů Emila Králíčka a Jiřího Justicha, s nimiž Blecha tou dobou často spolupracoval. Nelze také vyloučit, že výsledné řešení může být kompromisem návrhů více autorů.
Jednopatrový objekt s obytným suterénem a zvýšeným přízemím je situován na mírném návrší v přímém sousedství historického jádra a svým hlavním průčelím se obrací ke Svatojánskému náměstí; obě postranní fasády jsou však také exponované, a to z ulic Smetanova a Příkopy. Architekt tuto vícepohledovost v návrhu zohlednil a kompaktní hmotu domu ze všech stran rozčlenil řadou rizalitů, teras, výklenků nebo štítů. Západní fasádu doplnila ještě zimní zahrada (původně otevřená terasa adaptovaná místním stavitelem Františkem Tošovským v roce 1927).
Hlavní pozornost byla ale přirozeně směřována ke Svatojánskému náměstí. Před levou část průčelí architekt usadil vysokou a štíhlou věž se vstupním portikem a s výraznou střechou, která je při dálkových pohledech na město jednou z hlavních dominant panoramatu. Zprava k ní přiléhá zdobný štít, jehož stupňovité uspořádání odkazuje ještě k novorenesanci. Ve vrcholu se tyčí socha sv. Floriána, tradičního patrona profesí, které souvisejí s ohněm; v této souvislosti však také – a to zejména – odkazuje ke jménu majitele domu, narozenému na svátek sv. Floriana (4. května). Celý plášť domu pokrývá jemná ornamentika ovlivněná florální secesí; převažuje rostlinný dekor – lipové, olivové a akantové ratolesti, javorové listy, šípkové růže ad. –, ale i maskarony a zvěrné motivy (např. chrliče ve tvaru stylizované ryby).
Zvláštní péče byla věnována ohradní zdi s dekorativním litinovým mřížovím a slavnostní vstupní branou. Její značná část zanikla v 80. letech v souvislosti s výstavbou kulturního domu. Přesto je plot dnes chráněn jako samostatná nemovitá kulturní památka.
Klíčovým prostorem interiéru se stala reprezentativní schodišťová hala s táflováním a řadou špičkově vyvedených uměleckořemeslných prvků (štukatury, vitráže, svítidla ad.). V prvním patře se nacházely zejména soukromé pokoje, zatímco suterén soustředil technické zázemí (kotelna, sklady, kuchyň, prádelna ad.).
V roce 1909 Matěj Blecha na projekt Hernychovy vily volně navázal při návrhu rodinného sídla manželů Hartmannových na nedalekém náměstí Svobody. Ačkoliv je tato stavba rozměrově skromnější – přibližně poloviční – a vyznačuje se střídmější dekorativností, uchovává si díky vysoké a štíhlé věži monumentální charakter.
V době svého vzniku vila symbolizovala prosperitu rodiny Hernychů, jejichž textilní podnik hrál významnou roli v modernizaci Ústí nad Orlicí. Výsledná suma za stavbu údajně činila 460 000 rakouských korun. Ekonomické potíže po první světové válce a úmrtí Floriana Hernycha však vedly k postupnému útlumu rodinného podnikání, a tím i k omezení využívání samotné vily. Po znárodnění ve vile sídlily rozličné instituce. Exteriér sice zůstal až na výjimky zachován (např. proražení nového vstupu v suterénní stěně v 50. letech), část zahrady ale musela ustoupit zmíněné výstavbě kulturního domu a interiér podstoupil několik účelových zásahů. Přesto lze konstatovat, že v zásadě nešlo o tak výrazné změny, které by narušily celistvost původního architektonického výrazu.
Po roce 1989 byla vila navrácena potomkům, avšak finanční náročnost údržby vedla k dalšímu chátrání objektu. V roce 2003 přešla do vlastnictví města, které v letech 2006–2008 realizovalo komplexní a citlivou rekonstrukci. Ta obnovila původní secesní charakter včetně materiálového řešení, barevnosti i řemeslných detailů. Současně byla vila adaptována jako sídlo městského muzea, které zde sídlí dodnes.
AW
Výběr z pramenů
Vila Hernychova, Památkový katalog, https://pamatkovykatalog.cz/vila-hernychova-14109505, vyhledáno 24. 4. 2025.
Oplocení, Památkový katalog, https://pamatkovykatalog.cz/oploceni-2968598, vyhledáno 1. 1. 2026
Vojtěch Odcházel, Matěj Blecha (1861–1919). Architekt a stavební velkopodnikatel, Ústav dějin křesťanského umění KTFUK, Praha 2017.
Hernychova vila, Wikipedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Hernychova_vila, vyhledáno 28. 4. 2025.
Hernychova vila, Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, https://www.muzeum-uo.cz/budova_muzea/, vyhledáno 28. 4. 2025.
Výběr z literatury
Jitka Melšová – Martin Zahálka, Hernychova vila. Od soukromé rezidence po veřejný prostor, Ústí nad Orlicí 2009.
ZL [Zdeněk Lukeš], Vila Floriana Hernycha, in: Pavel Panoch (ed.), Slavné vily Pardubického kraje, Praha 2009, s. 50–52.
ZL [Zdeněk Lukeš], Ústí nad Orlicí, Hernychova vila, in: Štěpán Bartoš – Zdeněk Lukeš – Pavel Panoch (edd.), Kaleidoskop tvarů. Století moderní architektury v Pardubickém kraji, Pardubice 2006, s. 27.
Věra Slavíková, Hernychova vila, in: Nové letopisy města Ústí nad Orlicí a jeho okolí, 1999, s. 3–11.