Výpravní budova Ústí nad Orlicí město
Výpravní budova bývalé železniční stanice na trati Severní státní dráhy z Olomouce do Prahy pochází z roku 1845. Spolu s budovou pražského Masarykova nádraží se jedná o architektonicky a stavebně nejlépe dochovanou železniční budovu z doby výstavby této trati. V roce 1905 přibyla k objektu zděná přístavba, osazená v patře dřevěnou čekárnou.
Objekt obdélného půdorysu je zasazen do svažitého terénu – vysokého železničního náspu – nedaleko centra města. Severovýchodní průčelí je z tohoto důvodu dvoupodlažní, zatímco průčelí jihozápadní (směrem do kolejiště) pouze jednopodlažní. Ze střední části objektu vystupuje výrazná hranolová hmota věžové vodárny se zkosenými nárožími, nezbytný technický objekt v dobách parního provozu k dozbrojování lokomotiv. Výpravní budova je posledním objektem původně rozlehlého železničního areálu, který tvořily i další objekty (např. dlouhá budova skladiště či výtopna).
Celková délka stanice po úplném dokončení stavby dosahovala 600 sáhů (asi 1100 m). Výpravní budova vychází ze standardizovaného drážního projektu stanic IV. třídy, který pro konkrétní prostorové podmínky upravil rakouský železniční architekt Anton Jüngling, hlavní projektant pozemních staveb c. k. Severní dráhy císaře Ferdinanda. Střídmá fasáda stylově balancuje na pomezí pozdního empíru a tzv. obloučkového stylu („rundbogenstil“), jenž u nádražních budov našel časté uplatnění (zejména v německojazyčném prostředí). Mezi jeho typické znaky patří půlkruhově zakončená okna lemovaná profilovanými šambránami. Architektonická pozornost byla věnována zejména uličnímu průčelí, jehož přízemí ozdobila stylizovaná omítková rustika a středovou osu
doplnila konzolová římsa nad hlavním vstupem.
Architektonicky je velmi pozoruhodná západní přístavba z roku 1905. Zatímco její zděná přízemní část vychází z členění fasád stávající budovy a opakuje klasicistní omítkovou rustiku, dřevěná, precizně řemeslně vyvedená čekárna v patře nese řezbářské detaily, které patří k historizujícímu až secesnímu
tvarosloví, např. zdobené zhlaví krokví. Areál železniční stanice původně zahrnoval ještě zděnou remízu se stáním, kovárnou a čisticí jámou a dlouhý sklad. Žádný z těchto objektů se však do dnešních dnů nedochoval.
Po roce 1874, kdy byl zahájen provoz na trati do Kyšperka (dnešního Letohradu), převzalo dominantní úlohu tzv. Nové nádraží na okraji Ústí nad Orlicí, projektované Rudolfem Freyem. Význam železniční stanice v centru začal upadat. Kromě přístavby čekárny z roku 1905 prošel objekt jen základními
úpravami – šlo hlavně o jednoduché opravy fasád a střechy.
Výpravní budova byla jako jedna z mála technických staveb prohlášena za kulturní památku hned v roce 1958, tedy v roce, kdy byl přijat vůbec první zákon o kulturních památkách.
Ve druhé polovině 20. století byly uvnitř doplněny nenosné příčky, které však byly později z větší části zase odstraněny. Tehdy také došlo ke zjednodušení některých architektonických detailů na průčelí orientovaném ke kolejišti, např. okna vodojemu kdysi nesla stejné šambrány jako okna v přízemí (při
rekonstrukci v roce 1995 jejich obnova bohužel neproběhla). Ještě výraznější zásah do celkového vzhledu přineslo novodobé zvýšení nástupiště – průčelí výpravní budovy je dnes směrem do kolejiště doslova „utopené“.
Budova je dosud využívána pro odbavování cestujících; její značná část je však prázdná.
RU
Výběr z pramenů a další zdroje
MZ [Michal Zlámaný], Železniční stanice Ústí nad Orlicí město, Industriální topografie,
http://www.industrialnitopografie.cz/karta.php?zaznam=V002430, vyhledáno 2. 7. 2025.
Železniční stanice – zastávka Město, Památkový katalog,
https://www.pamatkovykatalog.cz/zeleznicni-stanice-zastavka-mesto-14113684, vyhledáno 2.
7. 2025.
Ústí nad Orlicí, Věžové vodojemy,
https://www.vezovevodojemy.cz/?action=diesel.view&table=vodojemy&projector=view&id=1058,
vyhledáno 2. 7. 2025.
Výběr z literatury
Robert, Kořínek – Michal Horáček, Věžové vodojemy, Praha 2022, s. 73–76.
Alena Borovcová, Kulturní dědictví Severní státní dráhy, Ostrava 2016, s. 24, 43 (repr.), 44, 91 a 96.
Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Pardubický kraj, Praha 2012, s. 193.
Mojmír Krejčiřík, Česká nádraží (architektura a stavební vývoj), Díl II., Litoměřice 2005, s. 6.
Hana Hlušičková (ed.), Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl, Praha 2004, s.
129–130.
Josef Hons, Velká cesta. Čtení o dráze olomoucko-pražské, Ostrava – Praha 1947, s. 114, 152 až 154.
Edvard Bazika, Sestavení týkající se vývinu síti železničné rakousko-uherského mocnářství od roku
1837 včetně až k roku 1875 jako též udání o dobách otevření, Zprávy Spolku architektů a inženýrů v
Království českém 11, 1876, č. 1, s. 22.
Ludwig Förster, Beschreibende und malerische Darstellung der K. K. österreichischen Staatseisenbahn
von Olmütz bis Prag, Vídeň 1845, obrazové přílohy.