Roku 1936, po více než sto letech místní ochotnické tradice, se město dočkalo důstojné a reprezentativní divadelní budovy, jejíž vytříbené formální řešení patřilo na špičku soudobé architektonické tvorby v celorepublikovém, ba evropském kontextu. Kamil Roškot stavbu tvaroval pod vlivem organických tendencí funkcionalismu a umně skloubil strohé čisté formy s křivkami, prostupujícími i interiér. Budova se stala důležitým milníkem ve stavebním vývoji města, neboť po její dostavbě začala i místní soukromá klientela vyhledávat architektonicky „odvážnější“ projekty.
Divadelnictví má v Ústí nad Orlicí nebývalou tradici sahající až do 18. století. Ochotníci se po celé generace sdružovali v různých spolcích, ale dlouho jim chyběla vlastní scéna. Odkázáni byli na místní mecenáše, kteří k daným účelům poskytovali často i své domovy, nebo na prostory hospod či provizorních sálů. Právě tato nouze vyvolala myšlenku postavit ve městě skutečné divadlo.
V roce 1919 bylo na popud divadelního spolku Vicena založeno Družstvo pro postavení divadelní budovy, jehož prvním předsedou se stal místní stavitel Jaroslav V. Radechovský. V roce 1924 poprvé diskutovalo o vhodném staveništi a náčrtech, předložených právě Radechovským. Teprve roku 1929 padla volba na pozemek u budovy soudu, který byl Družstvu věnován. Na stavbu se sbíraly prostředky z darů, výtěžků společenských akcí a zejména z oblíbených Staročeských poutí na náměstí.
Téhož roku byla vyhlášena soutěž na podobu nové budovy. Odborný dohled nad ní převzal významný historik umění a ústecký rodák, profesor Josef Cibulka, díky němuž zasedli v porotě přední osobnosti oboru, jako Zdeněk Wirth či Josef Gočár. Na Cibulkův návrh byla vyhlášena užší soutěž mezi stavitelem Radechovským a pražským architektem Kamilem Roškotem, kterého družstvu sám doporučil. Oba dodali své návrhy v dubnu 1930. Porota jednoznačně doporučila Roškotův odvážný, reformní návrh. To vyvolalo řadu pochybností a přijatý projekt byl na několik let odložen. Kromě diskuse o vhodnosti rovné střechy se řešila zejména finanční stránka. Volalo se po vypracování zcela nového návrhu, v roce 1932 byl dokonce plán koupit Hernychovu vilu a adaptovat ji na divadlo. Nakonec však zvítězila myšlenka přizpůsobit projekt architekta Roškota. Proluka mezi prvotním návrhem a počátkem realizace byla vyplněna tedy zejména sháněním finančních prostředků a úpravami stavebního programu. Jak se i v dobových periodicích objevuje, zvítězil „projekt sice značně dražší, avšak současně i smysl pro krásnou architekturu a účelnost řešení“.
S ústeckým projektem nedílně souvisí ještě jiná, paralelně řešená Roškotova zakázka − návrh divadla Imperial v Teheránu. Jeho první verze pracující s typickým pronikáním geometrických hmot (kubus s kruhovou výsečí) se totiž stala východiskem pro ústeckou realizaci.
Vnější kompozici dominuje hladká hmota nečleněných stěn, zakládající si na kontrastu světla a stínu. Působivým prvkem jsou zaoblené postranní balkony, které elegantně propojují výškově převládající jevištní blok na výsečovém půdorysu s tělem hlediště. Architekt Kamil Roškot dokázal výborně využít polohu staveniště, kdy hlavní vchod situoval do nejvyšší linie terénu a zapustil jej do niky konvexně prohnutého průčelí. Také v interiéru sledoval jasnou koncepci, založenou na demokratizaci prostoru. Sám k tomu poznamenal: „Snaha o pohodlí a bezpečnost obecenstva a o rovnocennost všech sedadel v přízemí i na balkóně usměrnila mou koncepci divadla.“ Proto zvolil kónickou formu hlediště bez postranních balkonů.
Hlediště sestává ze segmentově uspořádaných sedadlových řad. Z jedné strany se k němu připojuje dvoupatrový trakt hereckých šaten se sprchami, na straně druhé pomocné jeviště. Podél otevřených teras vedou chodby s toaletami a umývárnami pro diváky. Budova byla navržena i s ohledem na filmové projekce, proto je mezi balkonem a přízemím vloženo patro s projekční kabinou, přístupnou od hereckých šaten a zcela oddělenou od hlediště. V suterénu se nachází herecký vchod, skladiště, byt domovníka, zkušební síň, propadliště, strojovna a další zázemí. Pod hledištěm, mezi soustavou pilířů, byla umístěna restaurace a kavárna s tančírnou, propojená zvláštním schodištěm s hlavním vestibulem. Samostatný vstup má také z přilehlého parku, který v úrovni suterénu obklopuje celou budovu.
Dlouho očekávané započetí stavby bylo doprovázeno velkou slavností. Základní kámen byl položen za přítomnosti celé městské rady, projektanta, řady osobností a místního i okolního občanstva. O realizaci stavby se postaral Ing. Domanský z Prahy a František Tošovský z Ústí nad Orlicí, stavební dozor vedl stavitel Radechovský. Stavba byla zkolaudována v roce 1936 a divadlo se slavnostně otevřelo operou Bedřicha Smetany Tajemství.
Divadlo poskytovalo prostor všem korporacím a spolkům a stalo se kulturním střediskem celého kraje. Kromě představení se zde konaly také přednášky, sloužilo veřejným a dobročinným účelům. Během let byly prováděny spíše údržbové opravy. První velká rekonstrukce proběhla v roce 1978 kvůli nevyhovujícím požárním předpisům. Z tohoto období pochází také několik nových „vstupů“ od sochařů Alexije Appla a Michala Tomšeje. Orlickoústecký rodák Appl navrhl a zrealizoval pro divadlo 16 mosazných osvětlovacích objektů; zároveň nechal několik původních svítidel v hledišti zrestaurovat. Tomšej realizoval reliéf z bílého mramoru s tematikou divadla a hudby ve vestibulu.
Budova divadla v Ústí nad Orlicí je dodnes považována za signifikantní projekt Kamila Roškota a zařadila se mezi nejvýznamnější stavby české meziválečné architektury vůbec. Od roku 1993 nese, na oslavu svého projektanta, jeho jméno. Po listopadových událostech je v majetku města a od roku 2017 má status národní kulturní památky.
LJ
Prameny a další zdroje
Národní technické muzeum, fond Roškot Kamil.
Stavební úřad MěÚ Ústí nad Orlicí, spisovna, č. p. 1062.
Divadlo, Památkový katalog, https://pamatkovykatalog.cz/divadlo-12696488, vyhledáno 13.08.2025.
Roškotovo divadlo, Databáze divadelní architektury, https://www.theatre-architecture.eu/cs/internetove-muzeum/?theatreId=88, vyhledáno 20.8. 2025.
Výběr z literatury
Zdeněk Lukeš, 10. století architektury, Praha 2001.
Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 123–124.
Jana Trnková, Sochařská tvorba Michala Tomšeje, Architektura ČSR, 1986, č. 1, s. 32.
Jana Trnková, Sochař-designer Alexius Appl, Architektura ČSR, 1986, č. 2, s. 80.
Vladimír Šlapeta – František Maria Černý, Kamil Roškot 1886–1945: Architektonické dílo (kat. výst.), Praha 1978.
Památník ústeckého divadelnictví, Ústí nad Orlicí 1936.