Kulturní dům a hotel Poprad
Kulturní dům vyplnil chybějící místo pro konání větších plesů, koncertů nebo estrád. Neposledně měl jeho sál posloužit konání konferencí a zasedání tehdejších okresních bossů. Spolu s hotelem Poprad tvoří „kulturák“ poměrně homogenní celek, přestože se tu neplánovaně setkali dva tvůrci. K tomu přispěla nejen samotná snaha o navázání hotelu na sál, ale také podobný pozdně modernistický výraz obou staveb.
Vize kulturního domu se objevila již v základním upravovacím plánu města v roce 1949. Zpracovatelé ho situovali do parku u Roškotova divadla. V roce 1960 se ale v zastavovací studii rozmístění veřejných budov přesunul do prostoru zahrad mezi gymnáziem a Hernychovou vilou. Přípravy výstavby v této lokalitě započaly v roce 1977. Ústecký architekt Stanislav Tošovský zpracoval studii a úvodní projekt celku. Záměr byl, nejen vzhledem k rozsahu, ale také k tehdy obecně dlouhým dobám výstavby, rozdělen na tři etapy: společenský sál, výškový pětipodlažní stravovací a ubytovací provoz a klubovou část. V roce 1980 se zahájilo stavbou sálu. Přes tlak politických orgánů postupovala realizace s velkými obtížemi. Slavnostní otevření proběhlo 14. prosince 1985.
To už ale zdárněji probíhala realizace druhé nákladem asi poloviční etapy podle nového projektu pardubického architekta Jana Třeštíka. Stavba dokončená na podzim 1987 jako ubytovna se stravovacím zařízením byla následující rok přeměněna na tříhvězdičkový hotel.
Také třetí část s klubovým zařízením a kinem byla v roce 1991 Janem Třeštíkem projekčně nachystána, ale další polistopadové události dostavbu zastavily.
Pan architekt Tošovský se kdysi vyjádřil, že velkým motivem sálu byla pro něj prosklená stěna, která by otvírala pohled na město na pozadí lesních strání. Předsunutý hlavní vstup na opačné straně prostupují do prostoru vysunuté prolamované horizontální desky obložené leštěným vápencem a po stranách doplňují skleněné mozaiky. Aktivistické přetření rudého praporu vlajícího za dvojicí vyobrazených postav na modro před návštěvou Václava Klause se stane pravděpodobně už jen předmětem úvah o síle ideologických symbolů či způsobech vyrovnání se s vlastní minulostí. Třeštík na Tošovského hotelem dosti pokorně navázal, přestože odmítl původní výškový hmotový koncept, z jihu pak doplnil druhou figuru betonového schodiště s terasou. Boční nasedající kubus ubytovací části citlivě rozčlenil, odlehčil lodžiemi a zjemnil obkladem ze světlé keramické mozaiky.
Na interiérech kulturního domu se ke konci stavby spolupodílel architekt Petr Štěrba. Architekt Aleš Lang zase spolupracoval na interiérech hotelové části. Obě stavby dotvářelo několik uměleckých děl. V kulturním domě prozrazuje výběr námětů (život v míru, šťastné mládí, lidové tradice, spjatost s regionem) ideologicky vymezené mantinely. V hotelu, který měl jiného investora, tomu bylo trochu jinak. Architekt sem pozval umělce, kteří se spíše distancovali od oficiálního kulturního provozu. Bohužel dnešní stav výtvarných děl v hotelu je špatný. Sádrový reliéf významné české výtvarnice Adély Matasové je hrubě poškozený, ostatní práce vesměs zmizely.
Architektonickou soutěží začalo město v roce 2024 připravovat výraznou rekonstrukci kulturního domu. Sousední hotel si dnes dělí tři subjekty a provozují zde ubytovací část, restauraci s hudebním klubem a malou tělocvičnu.
MK
Výběr z pramenů a další zdroje
Městský úřad Ústí nad Orlicí, spisovna stavebního úřadu, čp.
Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, Pozůstalost Stanislava Tošovského.
Rozhovor se Stanislavem Tošovským v roce 1999.
Rozhovor s Janem Třeštíkem v roce 2025.
Dopis Adély Matasové z roku 2025.
https://www.ustinadorlici.cz/images/2024/kd-1_misto.pdf
Petra Hečková – Jakub Kmošek, Vázdoba průčelí kulturního domu. Č. záznamu: 23921, in: Zuzana Křenková – Vladislava Říhová et al., Sochy a města. 4. 4. 2025. https://sochyamesta.cz/zaznam/23921 [vyhledáno 31. 7. 2026]
Marta Balíková, Mozaika "Orlické hory" v kulturním domě. Č. záznamu: 6687, in: Zuzana Křenková – Vladislava Říhová et al., Sochy a města. 24. 9. 2024. https://sochyamesta.cz/zaznam/6687 [vyhledáno 31. 7. 2026]
Výběr z literatury
Ústecký kulturní zpravodaj, 1981−1986.
Martina Vítková, Starý psi, Pardubice 2020.
Petr Vorlík (ed.), Rozhovory: architektura osmdesátých let, Praha 2020, s. 108−113.
Zuzana Křenková − Irena Kučerová − Vladislava Říhová et al., Česká skleněná mozaika, Praha 2022, s. 524−525.
Michaela Janečková − Irena Lehkoživová (edd.), Osvěta, kultura, zábava : Kulturní domy v Československu, Praha 2023.