Obchodní dům družstva Vzájemnost

Na počátku 30. let zažívalo konzumní družstvo Vzájemnost období dynamického rozmachu a jeho dosavadní prostory přestávaly postačovat. Gočárův žák Vojtěch Vanický, rodák z nedaleké Sloupnice, proto vypracoval návrh velkoryse pojatého moderního obchodního domu. Ten neměl sloužit pouze k prodeji, ale stát se i reprezentativní „reklamou“ družstva – po vzoru ikonických domů firem Baťa či ASO, které zosobňovaly prosperitu a pokrokovou obchodní kulturu. Vleklé spory však realizaci původního záměru zmařily, a z velkolepého projektu tak nakonec vznikla jen jeho zadní část.

Družstvo Vzájemnost, založené v roce 1919, patřilo ve své době k předním spotřebním družstvům východních Čech. V Ústí nad Orlicí získalo dům na lukrativním pozemku v nároží hlavního náměstí. Přestože úřad původně nepovoloval na stávajícím objektu žádné stavební úpravy, v roce 1928 schválil jeho nové omítnutí a adaptaci parteru s moderními výkladci. Rozhodnutí městské rady vyvolalo kritiku, zejména ze strany Obchodního grémia Ústí nad Orlicí, které se o koupi pozemku původně rovněž ucházelo.

Na počátku 30. let se družstvo rychle rozvíjelo a počet jeho členů dosáhl přibližně tisícovky. Stávající prostory proto přestávaly vyhovovat a v roce 1933 Vzájemnost požádala o předběžné schválení nového moderního obchodního domu. Návrh zpracoval architekt Vojtěch Vanický, žák Jana Kotěry a Josefa Gočára, který byl s regionem úzce spjat také jako rodák z nedaleké Sloupnice a autor několika staveb v České Třebové.

Vanický navrhl funkcionalistickou nárožní budovu, která měla výrazně proměnit podobu hlavního náměstí. Kvůli nové regulační čáře vznikla velmi úzká jednotraktová stavba, v nejužším místě široká pouze pět metrů. Architekt však dokázal prostor efektivně využít. Konstrukci tvořily železobetonové rámy s lehkým izolačním výplňovým zdivem, což umožnilo maximalizovat prodejní plochy. Směrem do náměstí se měla budova uplatnit téměř celoprosklenou fasádou, pásovými okny, velkou skleněnou plochou mezaninu a prvního patra a zaobleným nárožím. Přízemí mělo být rozděleno na tři samostatné prodejny s vlastními vstupy, přičemž hlavní vchod byl situován přímo do nároží.

Velkorysý návrh odpovídal dobové snaze obchodních společností využívat architekturu jako prostředek vlastní reprezentace a reklamy. Podobně jako obchodní domy firmy Baťa nebo sídlo olomoucké firmy ASO měla i nová Vzájemnost prostřednictvím moderní architektury demonstrovat prosperitu, moderní obchodní kulturu a sebevědomí svého stavebníka.

Realizaci však provázely vleklé spory mezi družstvem a městskou radou, které postupně dospěly až k Nejvyššímu správnímu soudu. Vzájemnost chtěla z finančních a provozních důvodů stavbu rozdělit do dvou etap, zatímco městská rada požadovala její výstavbu v jediném celku. Důvodem byla především komplikovaná dopravní situace v okolí staveniště. V pozadí sporu však mohl sehrát roli i osobní faktor, neboť v městské radě zasedali také někteří sousedé plánované stavby, kteří ji nesli nelibě.

Do sporu vstoupil městský úřad, který se překvapivě přidal na stranu družstva, tedy proti rozhodnutí vlastní městské rady, a dokonce mu vyjádřil podporu výhodnou nabídku lomového kamene z obecního kamenolomu. V srpnu 1933 družstvo zahájilo první fázi stavby, přestože definitivní povolení nezískal. Okresní úřad následně všechny práce zastavil a družstvu i staviteli udělil pokuty. Přesto se stavbu podařilo postupně dokončit a v roce 1934 Nejvyšší správní soud rozhodl ve prospěch stavebníka. Konstatoval, že pokud je stavba technicky proveditelná, nemůže stavební úřad stavebníkovi nepřiměřeně určovat postup realizace.

Původní velkolepý projekt se nicméně uskutečnil pouze částečně. Za okupace se navíc poměry družstva změnily a v roce 1940 bylo pod tlakem nuceno přistoupit ke sloučení s Konzumní jednotou. Část pozemku následně bezplatně postoupilo obci pro plánované rozšíření ulic.

Po roce 1945 se účel objektu postupně proměňoval. Uvažovalo se o jeho přestavbě na byty, později zde působil národní podnik Pramen, Jednota, Dřevotex a od roku 1977 také Dům služeb VKUS. V 80. letech se v objektu usadilo učňovské středisko pro výuku šití. Od 90. let se zde vystřídala řada provozoven a podniků, jejichž adaptace postupně zastřely původní funkcionalistický výraz stavby.

LJ

Výběr z pramenů a další zdroje

Archiv stavebního odboru MěÚ Ústí nad Orlicí.

Výběr z literatury