Smuteční obřadní síň
Smuteční síň v Ústí nad Orlicí představuje příklad proměny funerální architektury po roce 1945. Smuteční síně tehdy nebyly jen novým typem staveb, ale také součástí snahy nahradit tradiční sakrální rámec pohřbívání občanskými obřady. Budova z roku 1970 od architektů Kinčla a Stanislava Tošovského tuto proměnu ztělesňuje moderním, civilním pojetím, které propojuje obřadní prostor s okolní zelení a přírodou. Součástí areálu je také socha Smutek, parafrázující originál od Quido Tomáše Kociana.
O zřízení smuteční síně v Ústí nad Orlicí se uvažovalo již v roce 1948, kdy pardubický architekt Karel Řepa zpracoval plán rozšíření městského hřbitova a navrhl její umístění při jeho severní straně. K realizaci však došlo až na konci 60. let, podle nového projektu architektů Kinčla a Stanislava Tošovského. Stavbu v režii Komunálních služeb orlickoústeckého MNV se podařilo dokončit a zkolaudovat v roce 1970.
Novostavba je citlivě zasazena do zeleně na jižním okraji hřbitova a svým řešením reaguje na svažitý terén. Její kompozici tvoří odstupňované hmoty s plochými střechami, jejichž členění podtrhuje kombinace různých materiálů – kámen doplňuje dřevo, prosklené plochy a omítané zdivo. Architektura smuteční síně tak představuje charakteristickou ukázku pozdně modernistického přístupu k funerální architektuře, který v 60. letech čerpal mimo jiné ze skandinávských vzorů. Důraz na přírodní materiály, kontakt interiéru s okolní krajinou a střídmou symboliku měl vytvořit důstojné prostředí pro poslední rozloučení, záměrně oproštěné od tradičního liturgického rámce. Obdobné principy se v československém prostředí výrazně uplatnily například u krematorií ve Zlíně, Strakonicích či Bratislavě.
Kvality novostavby ocenil také Ústecký kulturní zpravodaj, který vyzdvihl její odklon od tradičně pojatého smutečního prostoru: „Architekti se vyhnuli banálnímu smutečnictví, ponurým ozdobám a umístili katafalk před pozadím, které tvoří pohled do volné přírody tak, že mizející rakev s tělesnými pozůstatky zemřelého odchází do náruče květů a stromů.“ Právě propojení obřadního prostoru s okolní zelení patří k nejvýraznějším rysům stavby.
Součástí areálu jsou také dvě sochařská díla. Reliéfní deska osazená na fasádě je připisována Ladislavu Píchovi, zatímco autorství skulptury Smutek, osazené dodatečně roku 1981, zůstává nejasné. Její předlohou byla stejnojmenná socha Quido Tomáše Kociana z roku 1912. Vznik „kopie“ inicioval Kocianův syn Quido Roman a její realizaci provedli doudlebský sochař Ladislav Zemánek a sochař Wagner ze Dvora Králové. Kdo byl autorem konkrétního návrhu, který se od původního díla výrazně odlišil zejména zakrytím původně odhaleného pozadí, však není známo.
Výraznější stavební úpravou prošel objekt v roce 2010, kdy byla podle projektu kanceláře Kokula s. r. o. realizována přístavba na jižní straně. Jejím cílem bylo vytvořit kompaktnější provozní celek; nově zde vzniklo zádveří, kancelář, sociální zázemí a chladicí boxy.
LJ – AW
Výběr z pramenů a další zdroje
Archiv stavebního odboru MěÚ Ústí nad Orlicí.
Městské muzeum Ústí nad Orlicí, archiv, fond Stanislav Tošovský.
Petra Hečková – Jakub Kmošek – Anna Waisserová, Skulptura „Smutek“. Č. záznamu: 23918, in: Zuzana Křenková – Vladislava Říhová et al., Sochy a města. 7. 8. 2026. https://sochyamesta.cz/zaznam/23918 [vyhledáno 7. 8. 2026].
Jakub Kmošek, Reliéf na budově smuteční síně. Č. záznamu: 24452, in: Zuzana Křenková – Vladislava Říhová et al., Sochy a města. 17. 6. 2019. https://sochyamesta.cz/zaznam/24452 [vyhledáno 7. 8. 2026]
Výběr z literatury
K. S., Smuteční obřadní síň v Ústí nad Orlicí již tři roky v provozu, Ústecký kulturní zpravodaj, 1974, s. 18–19.
Radim Dušek, O smutku nad Smutkem Mistra Quido Tomáše Kociana, Nové letopisy města Ústí nad Orlicí, Ústí nad Orlicí, 2008, č. 1, s. 12–24.
Renata Vrabelová, Petr Svoboda, Reflexe mezinárodní architektury v československých funerálních stavbách, Zprávy památkové péče, 2022, č. 3, str. 385–400.