Pouzarova knihtiskárna

Nárožní funkcionalistická budova bývalé knihtiskárny Františka Pouzara tvoří výraznou dominantu ulice 17. listopadu. V sousedství tehdejších nízkých domků a chalup působila spolu s nedávno dokončeným obchodním domem Vzájemnost na protější straně ulice jako avantgardní „zjevení“. Dům navržený stavitelem Františkem Tošovským (s pravděpodobným přispěním syna Stanislava) spojoval moderní provoz tiskárny v přízemí s rodinným bydlením v patrech.

V roce 1935 se typograf František Pouzar rozhodl vybudovat novou knihtiskárnu na místě vyhořelého stavení v sousedství historického jádra. Ke spolupráci přizval místního stavitele Františka Tošovského, jehož firma v té době výrazně spoluvytvářela architektonickou tvář města.

Nárožní dvoupatrový objekt v sobě účelně kombinoval výrobní a obytnou funkci. Přízemí sloužilo provozu tiskárny – nacházela se zde strojovna, sazárna, skladiště, kancelář, prodejní prostory; součástí byl také zastřešený dvůr. Horní patra byla vyhrazena pro byt Pouzarovy rodiny.

Architektonický výraz objektu odpovídal aktuálnímu funkcionalisticko-puristickému stylu. Nestejně vysokou hmotu ozvláštňovaly předstupující arkýře s velkorysými okny a střešní terasa s výraznou markýzou. V sousedství tehdejších nízkých domů a chalup, ale i historizující Hernychovy vily, působila novostavba spolu s nedávno dokončeným obchodním domem Vzájemnost na protější straně ulice jako „kosmopolitní přízrak“, který do města vnášel velkoměstské měřítko a moderní estetiku. Nabízí se proto možnost, že na projektu s Tošovským spolupracoval jeho syn Stanislav, čerstvý absolvent pražské techniky, který v té době projektoval spíše výjimečně z důvodu výkonu vojenské služby. Domněnku podporuje i užití omítky se strukturovanými vrypy, které se pro jeho tvorbu později staly typickými. Pod projektem nicméně oficiálně podepsaný není. 

Než do chodu podniku zasáhly události druhé světové války a následný politický převrat, tiskárna prosperovala. Pouzar se svým spolupracovníkem Karlem Brožkem, dalším z významných orlickoústeckých typografů, vydávali řadu publikací s regionální tematikou – mimo jiné oblíbené Oustecké povídky. Dobová inzerce ve Východočeském obzoru lákala zákazníky chytlavým heslem: „Veškeré tiskopisy zhotoví Vám vkusně, rychle a levně knihtiskárna František Pouzar.“

Po roce 1945 byl objekt znárodněn a postupně vystřídal několik správců – nejprve tiskařské závody Jiskra, později Moravské tiskařské závody a nakonec Východočeské tiskárny. Během těchto let dům prošel řadou pragmatických stavebních úprav, které reagovaly na tehdejší hygienické a provozní normy. Strop jedné z provozních místností byl zvýšen o 75 cm, velkorysé výkladce nahradila standardní okna, v několika etapách se instalovalo ústřední topení a měnila se dispoziční struktura (např. zřízení nových umýváren). Bohužel také došlo k zazdění střešní markýzy, která domu původně propůjčovala až avantgardní ráz.

Po roce 1989 byla budova v oficiálních dokumentech uváděna jako zdevastovaná a vyžadující celkovou obnovu – včetně opravy fasády a obnovení původních obchodních parterů v přízemí. V rámci restitucí se dům vrátil do soukromého vlastnictví a mezi jeho současnými spolumajiteli figurují i potomci původních zakladatelů.

LJ

Výběr z pramenů a další zdroje

Archiv stavebního odboru MěÚ Ústí nad Orlicí.

Výběr z literatury

Ročenka československých knihtiskařů, Praha, 1922–1948. 

Český almanach typografický, Praha, 1881–1947. 

Východočeský obzor, 1935, č. 17–18, s. 12.