Rodinný dům Josefa a Milady Sychrových

Dvougenerační rodinný dům Josefa Sychry představuje osobitou interpretaci modernismu v nově se formující vilové čtvrti. Jeho stavebník, který během pobytu v USA získal odborné zkušenosti i prostředky, si v roce 1937 objednal návrh u architekta Stanislava Tošovského. Dům se od okolní modernistické zástavby odlišuje především promyšleným strukturováním fasád. Jejich výraz spočívá v kontrastu hrubší tmavé a jemnější světlé omítky, který podtrhuje haptické i světelné kvality povrchů.

Stavební příběh rodinného domu Josefa Sychry odráží pozoruhodný sociální vzestup jeho stavebníka i dobový rozvoj nově se formující vilové čtvrti v sousedství okresní nemocnice. Sychra, který pocházel ze skromných poměrů, získal odbornou praxi i potřebný kapitál během pracovního pobytu ve Spojených státech amerických, kde působil v závodě automobilového koncernu Ford. Po návratu do vlasti našel uplatnění v místním stavebním podniku Františka Tošovského. Právě zde se patrně vytvořily profesní vazby, které v roce 1937 vedly k objednávce návrhu reprezentativního dvougeneračního rodinného domu u architekta Stanislava Tošovského, syna majitele firmy.

Vybraná lokalita se již od první poloviny 30. let 20. století rozvíjela v duchu modernismu. V nové zástavbě převažovaly puristické vily a rodinné domy s hladkými světlými omítkami a plochými střechami, například domy rodin Zemanových a Jirouškových či dům „Julča“. Novostavba vily Sychrových se z okolní zástavby vizuálně i koncepčně výrazně odlišovala. 

Přestože původní projektové skici počítaly s plochým zastřešením, realizovaná stavba byla nakonec opatřena střechou valbovou. Nejvýraznější prvek odlišného výtvarného řešení však představuje fasádní plášť, založený na kombinaci dvou strukturálně i barevně odlišných typů omítek. První a druhé nadzemní podlaží pokrývá tmavší, hrubě strukturovaná vrásněná omítka s hlubokými vertikálními vrásami, tvořenými pomocí speciálního „hřebene“ z vrbových prutů. Podkroví a ostění okenních otvorů naopak obíhá jemnější a světlejší hladká omítka s drobnou texturou vrypů (tuto bylo původně možné nalézt například na nedaleké vile Františka Mejdra rovněž od Stanislava Tošovského). Architektonický výraz domu tak není založen pouze na jeho hmotovém a dispozičním řešení, ale také na haptické kvalitě povrchů a proměnlivé hře světla a stínu v průběhu dne.

Modernistické tvarosloví podtrhuje průběžný vertikální skleněný pás na hlavním průčelí, který osvětluje vnitřní schodišťovou halu. Některé jeho dílce byly řešeny jako sklopné, což umožňovalo přirozené větrání. Hlavní vstup pak zvýrazňuje keramický obklad, který jej rámuje.

Jednotlivá nadzemní podlaží byla řešena jako prostorné třípokojové byty. Obytné podkroví vedle zázemí v podobě sušárny a pokoje pro služebnictvo nabízelo také velkoryse koncipovanou zimní zahradu s panoramatickým výhledem do okolní krajiny.

Dům se do současnosti dochoval ve vysoké míře autenticity. Stále jej vlastní potomci původního stavebníka Josefa Sychry a zachovalo se zde značné množství původních stavebních i umělecko-řemeslných detailů.

AW

Výběr z pramenů a další zdroje

Archiv stavebního odboru MěÚ Ústí nad Orlicí.

Rozhovor s manžely Jansovými.

Rozhovor s Ladislavem Kaplem.